Tato kombinace mě dost pobavila, leč když jsem si přečetl, že Německo se od začátku ESC v ní objevilo 58 krát, 13 krát se umístilo na prvních třech místech, ale 5 krát na místě posledním, tak nemusíme tolik zoufat. My jsme se zúčastnili zatím jen třikrát. Ostatně informace o nás v anglické Wikipedii jsou docela zajímavé, zde je odkaz:
Nesmírně mě proto překvapilo, když mi na začátku listopadu zavolal Radim Smetana, hudební dramaturg České televize, a požádal mě, jestli bych nepomohl najít a vyprodukovat píseň, která by nás reprezentovala ve Vídni v květnu na Eurovizi. Vysvětlil mi, že pravidla této soutěže umožňují vysílající televizi přímo vybrat a delegovat jak píseň, tak interpreta. Tím pádem odpadá národní kolo, kde vybírá lid a ve kterém hodně záleží na popularitě. Ta je ale hlasujícím zahraničním divákům zcela ukradená (a my pro nás nemůžeme hlasovat). Proto jsme se shodli na duetu a na dvou zpěvácích - Martě Jandové a Václavovi "Noidovi" Bártovi. Marta je skvělá zpěvačka a má nadnárodní přesah. "Noidíka" znám od roku 2005, kdy přišel do muzikálu Elixír života. Už předtím jsem si ho všiml v Pavlíčkově Excaliburu, teď jsem se však definitivně přesvědčil, jak je skvělej. Velmi muzikální, hrající na několik hudebních nástrojů a ještě k tomu pro ženy dost atraktivní. Nakonec, i Lucka Bílá se ho rychle na určitou dobu zmocnila. A kromě toho Václav i skládá. S kolegy z televize jsme se na něm bez problémů shodli.
Leč přišel zásadní problém - píseň. Okamžitě jsem prohlásil, že nic psát nebudu, neboť by to bylo trochu oslovské, vybírat sám sebe. Oslovil jsem tedy dopisem asi deset kolegů skladatelů a současně jsem oslovil všechny nakladatele a vydavatele, na které jsem si vzpomněl. Většina přímo oslovených kolegů se na to rovnou vykašlala, ač jsem je v dopise přesvědčoval, že i když nebudou vybráni, tak budou mít složenou píseň, která by jinak vůbec nevznikla a můžou si s ní samozřejmě dělat, co chtějí. Přesto mi postupně přišlo od našich autorů patnáct písní. Nejvíc mě ale překvapilo, že ze zahraniční skladatelé začali nabízet pro naši reprezentaci své písně - nejvíce jich přišlo z Anglie. Celkem jsem shromáždil 28 skladeb. A pouštěl jsem si je pořád dokola. Dead line byl 31 prosinec. Ač řada z těch písniček byla opravdu dobrá, tak žádná z nich mi nepřipadala, že by se pro tuto monstr akci hodila. Tlačil jsem na Noida, ať proboha něco napíše, nebo se všichni oběsíme. Napsal, ale něco v té písni bylo špatně.
Několikrát ji zkoušel předělat, já taky, nějak to nešlo. To se někdy stává. 2. ledna, když už nic nepřicházelo, mě popadlo naprosté zoufalství. Sedl jsem si za piano a cosi napsal, moc se mi to nelíbilo, ale stejně jsem zavolal Noida, ať přijede do studia nazpívat demosnímek. Noidovi se ta písnička líbila, já se kroutil, ale pak se stalo cosi záhadného. Noid se vrátil domů a pod vlivem nevím čeho složil novou píseň s obrovskou gradací. Demosnímek mi poslal tu noc v pět ráno. Když jsem si ji příští den poslechl, bylo mi hned jasný, že je to to, co hledám. Poslal jsem píseň hned kamarádce Tereze, ať všeho nechá a jde textovat. Věděl jsem, že je chytrá a rychlá a píše skvělý anglický texty. Měl jsem totiž už jen jeden den čas, 5. ledna ke mně do studia přijdou pánové z televize a budeme vybírat. Potřeboval jsem nazpívat duet, Marta byla pryč, tak jsem své Lucce urval dítě od prsu a s Noidem jsme všichni letěli do studia píseň nahrát. Tak vznikla Hope never dies.
Všech 28 písní jsme si pak v pondělí s Radimem Smetanou a ostatními pány z ČT poslechli. Všechny písně jsem prezentoval zcela anonymně, autory jsem znal jenom já. Nakonec zůstaly tři písně, ze kterých tu nejzajímavější vybrala šestičlenná porota, se kterou už jsem neměl nic společného. Vybrali tak, jak jsem doufal.
Jednu věc jsem předtím netušil - jak obrovské popularitě se, na rozdíl od nás, Eurovision Song Contest ve velké části světa se těší. Začaly chodit pozvání na Europarty, které se konají v různých zemích před vlastní soutěží - do Londýna (jedeme), do Moskvy (nejedeme) a já nevím kam ještě. No a na závěr - na letošní Eurovizi se přihlásila i Austrálie.
Psáno pro blog.idnes.cz